Šel se sklopenou hlavou a nebránil se. Jeho rodinu nedostali, tak je to v pořádku. Nejspíše jej zavřou do žaláře a umučí hlady, co by se zdržovali s popravou, nebo utráceli za jídlo. Byl smířen se smrtí. K tomu jedinému je každý předurčen. K zániku. Proč by se měl tedy svému osudu vzpouzet?
Vzhlédl k zapadajícímu slunci. Rýsovalo se rudé, proti temným polorozbořeným budovám. Miloval slunce. Dávalo energii a život, který ale dovedlo i brát.
Neuvědomil si, že zastavil. Loket jednoho ze strážných praštil chlapce pod žebra, až se křečovitě rozkašlal.
Slunce zakryla věznice, zlaté světlo ale zůstávalo na sítnici ještě dlouho poté.
Chlapec tuhle velkou šedou budovu viděl už mnohokrát a vždy když se na ni díval, si byl vědom toho, že se v ní může jednou ocitnout. Když jej prováděli úzkými potemnělými chodbami a on slyšel křik mučených vězňů, říkal si, že on křičet nebude. On byl přece se smrtí smířený. Škoda jen, že jeho rodina nemohla dostat tu slepici, skrze niž tu teď je.
Někdo mu ze zápěstí sundal železa a silně ho strčil do zad. Nevšiml si otevřených dveří. Ztratil balanc, natáhl ruce před sebe a očekával tvrdou zem. Přání se nevyplnilo, jen se pod ním otevřela černá díra a spolkla ho. Pak už jen polibek na čelo od chladné podlahy.
Tma.
Ne úplná, slunce na sítnici stále zářilo.
Ne, to není slunce. To je měsíc. Září malým okýnkem u stropu - no jistě, aby se vězeň neudusil.
Krása. Vězeňské apartmá s vyhlídkou na nebe. Byla mu ale zima. Luskl prsty a objevil se mu malý plamínek. Nevěděl, jak to dělá, ale všem z jeho rodiny se to vždycky líbilo, zvlášť když byla noc a zima.
"Hej, co to tam máš?" ozvalo se od okénka.
Honem plamínek uhasil. "Nic."
"Nepovídej. Ukaž mi to."
Ve tmě nebylo nic vidět, ale proti bílému měsíci šla v okénku rozeznat silueta lidské hlavy.
***
"Proč?" zeptal se chlapec pode mnou.
Ježkovy zraky, to jsou otázky. "Můžu ti pomoct za to křesadlo ven," nic lepšího mě nenapadlo.
"Co když to ale není křesadlo?!"
Jo! Mám ho!"A co by to prosím tě jinýho bylo?"
"Já."
Mám ho! Mám ho! Mám ho!"Blbost! Ukaž!"
Kluk přišel blíž, natáhl k okýnku ruku a luskl. Na prstech vyskočil plamínek.
"Jo! Mám tě!" už jsem se neudržel.
"Co?" nechápal. Jak by taky mohl.
"Jak se jmenuješ, kluku?!"
"Erif," na chvilku se zarazil. "Proč vás to zajímá? Kdo jste?"
"Proč mě to zajímá? Hledám tě už rok!" musel jsem se držet, abych nekřičel. Strhl jsem si kapuci z hlavy a plamínek z Erifových prstů mi zazářil do tváře. Chlapec o pár kroků ustoupil, když spatřil moje rohy. "A teď se odhal ty. Sundej tu pásku z oka a já tě odtud pak dostanu a ukážu ti tvůj osud."
"Osudem všech je smrt," pásku si ale sundal a posvítil si do tváře, abych viděl. Zjevně na pravé oko neoslepl, ale celá bulva byla rudá a tam kde by měla být panenka, se zlatě třpytila runa ohně. "Stačí?" zase si nasadil pásku. "A teď mi řekněte, kdo jste a proč vám na mně tolik záleží."
"Sakra chlape, to ti nikdo nevyprávěl pohádky o psonozích, kteří přilétli v břichách kovových draků, přinesli do tohoto světa civilizaci a byli vyhnáni za hory? Vždyť sám jsi jeden z nich. Copak sám rád nechodíš po špičkách?!"
Erif se trochu začervenal. "Vždyť nemám rohy."
"Rodí se snad kozy nebo ovce s rohama?" bouchl jsem pěstí do země, bláto se rozšplíchlo. Až teď jsem si uvědomil, že prší a já ležím na břichu v bahně. Nevadí.
"Dobře. Uznávám. Jsem psonoh."
"Ragit."
"To je fuk. Dostanete mě odtud?"
"Jo. Zůstaň tu. Nikam nechoď!" To, bylo trochu hloupé, ale já mě takovou radost!
Z pouzdra na zádech jsem vytáhl dlouhý, elegantně prohnutý meč. Ten je taky od nás, jako téměř všechny zbraně. Jenže takový jako mám já, umí vykovat jen naši kováři. A navíc, nagasu tvoří kov z vesmírné lodi, kterou naši předkové přiletěli. Tsuka, rukojeť, je obalená hadí kůží. Proto se meč taky jmenuje Stříbrný had.
Miluju katany!
Postavil jsem se zády ke zdi vedle brány a třikrát do ní řádně kopnul. Vrta se trochu pootevřela. Vykoukla hlava rozespalého bachaře. Škoda špinit čepel. Praštil jsem ho do obličeje a on se v klidu odporoučel. Kupodivu bránu už nikdo jiný nehlídal. Přitisknul jsem se ke zdi a zauvažoval nad tím, jak
by to bylo super, kdyby můj plášť byl neviditelný.
Na chodbách už to vypadá hůř. Hlídky sice nejsou tak ostražité - ach, lidé - ale využívám každého stínu. Doufám, že se neztratím. Ale není to pravděpodobné. Udělal jsem si obrázek o tom, kde asi Erif je a teď se pokouším jít tím směrem. Tohle vězení nevypadá naštěstí na žádný labyrint. Hlavní chodba, ze které po obou stranách vybíhají poměrně užší uličky. V každé uličce jsou naproti sobě čtyři dveře.
Tady to musí být! Zahnu vlevo.
"Do prdele!" Spletený řemínek se mi omotal kolem kotníku. Kdo sakra dává dozorcům biče?! Rychlá otočka zpět do hlavní chodby. Tentokrát mi to prásklo těsně pod okem. Syknul jsem, svaly na tváři zacukaly. Proti mně se tyčila hora svalů s připitomělým úsměvem na tváři. Šílenec! Nespustil poplach, nezavolal posily, jen se až téměř přátelsky usmíval a práskal bičem.
Napřáhl jsem se katanou a když zase řemínky zasvištěly, sekl jsem po nich. Vedle. Protrhlo mi to kabát, ale pod vestu se to nedostalo. Nikdo ale neříkal, že to nebolí. Nezbývalo mi, než zatnout zuby, protože se blížilo nové šlehnutí. Tentokrát se spletené proužky kůže omotaly kolem nagasy. Hromotluk zatáhl a velice čistě celý bič o ostří katany přeřezal. Chvíli se jen hloupě díval na zničenou zbraň, pak ji odhodil a zatnul ruce v pěst. Hora svalů se ke mně a mé kamarádce zlověstně blížila. Ťal jsem po krku. Ups! Byla to poněkud větší hora svalů. Ke krku jsem mu pomalu nedosáhl. Nagasa se mu zakousla do boku a prořízla ho zleva doprava. Střeva vyžbluňkala na povrch. Znovu ten překvapený výraz, když se sám sobě díval na proříznuté břicho. Radši jsem ho honem dorazil.
Nahlédnu do hlavní chodby. Nikde nikdo. Když jej zatáhnu až dozadu do uličky, nikdo by si ho nemusel tak rychle všimnout. Udělal jsem to tak a přitom se snažil, aby vyhřeznuté vnitřnosti nadělaly co nejmenší nepořádek. Opřel jsem bezvládné tělo do rohu a ještě jednou překontroloval chodbu. Zase nic. Ten chlápek snad hlídal sám či co. Bylo to podezřelé. Ale dokonce jsem ani v nohou necítil žádné vibrace, že by někdo chodil dál, než padesát metrů.
Přesunul jsem se tedy ke dveřím na pravé straně. Nevypadají zas tak obrovsky, že bych je nedokázal vyrazit, houpe se na nich zámek. Hm. Není na klíček, je na pětimístný kód. Že bych něco zkusil? Zatočím všemi kolečky. Něco cvakne. Že by? Zatáhnu. Zámek povolí. To jsou opravdu tak naivní?! Pět pětek. Pětka je posvátné číslo Talmoru.
"Pět je bohů,
pět cípů na hvězdách.
Pět má Jih prstů.
Pod pěti padne král." Zarecitoval jsem šeptem starou básničku a strčil do dveří.
Byly dobře promazané, ani nevrzly. Za dveřmi byla místnost, podlaha metr krát metr a v ní poklop do sklepa. Sevřel jsem v dlani těžký železný kruh a zatáhl. Zaskřípalo to a dýchla na mě mrtvola. V díře pod poklopem to smrdělo zatuchlinou.
"Erife," zašeptal jsem to černoty, "jsi tam?"
"Jo!" ozvalo se přidušeně. Nedivil jsem se mu. Nebyl bych překvapený, ani kdyby byl už udušený.
"Hodím ti provaz. Chytneš se ho a vyšplháš. Zvládneš to, že jo?"
"Bez problému. Házej!"
