Dlouho jsem přemýšlela, jak kapitolu rozkouskovat, protože je opravdu dlouhá a pochybuji, že by se sem vešla. Navíc, ze srdce nenávidím příliš dlouhé články, protože to pak nikdo nedočte. Lepší je to rozkouskovat a čtenáře trošku napnout.
Nebudu už dále zdržovat, ty stejně víš, že jsem Ti moc vděčná :)
1. kapitola
Prochodil jsem snad všech Pět království. Šel jsem od severu, Třetího království, kde žijí naši nepřímí příbuzní, spojenci a přívrženci z lidského rodu, Norfalové. Sdílíme spolu stejná božstva a obchodujeme mezi sebou. Vládne jim mocný gundag - jak Norfalové říkají svému vládci - Birger Velký medvěd. Norfalové jsou silný národ. Typické pro ně jsou slámově žluté vlasy a vysoká čela. A i když jim rohy nerostou jako nám a nemají ani žádné jiné zvláštní znaky, jsme si podobnější, než si myslí.
Žel u nich jsem ale Toho, jehož jsem hledal, nenašel.
Postupoval jsem tedy na západ. Navštívil jsem souostroví Chladného slunce, kde nikdy netaje sníh a lidé mají bledé tváře a bílé vlasy. Někteří se dokonce rodí slepí. Nastoupil jsem tam na loď a vyplul na jih.
Vylodil jsem se v přístavu Suchých lístků. Přístav dostal jméno nejen podle prodeje vzácných sušených listů, které se musí dovážet přes celé Zlaté moře, protože strom bileta, ze kterého tyto listy jsou, roste výhradně v Pátém království na ostrově Palua, ale i díky zakázanému obchodu s přeludy. Přelud je rostlina pěstovaná v močálu Duší. Díky své schopnosti omámit mysl se využívá v lékařství, ale tady, v přístavu je zneužívána a prodávána lidem, kteří na ni získávají návyk. Ten může přerůst v závislost a nakonec v životní funkci. Při takovémto užívání přeludu ale brzy odumírají buňky a člověk nakonec umírá.
Po dlouhém pátrání jsem opustil i Střed a vydal je ještě více k jihu. Navštívil jsem souostroví Gorových mostů. Je to opravdu zvláštní úkaz. Tyto tři ostrovy byly totiž kdysi nespornou částí kontinentu, dělily je od ní pouze dvě řeky. Jednou se ale začaly nynější ostrovy od sebe vzdalovat a řeky se začaly rozšiřovat. Obyvatelé, kteří ale žili na ostrovech, nechtěli své domovy opustit. A tak lidé společnými silami vystavěli pět mostů spojujících všechny tři ostrovy a pevninu, a souostroví pojmenovali podle člověka, který na nápad s mosty přišel.
Tehdy mi došlo, že už je to téměř jeden sluneční cyklus, co po Něm takto pátrám a že už zbývá k propátrání jen nejjižnější cíp Prvního království, a že pokuj Jej tam nenajdu, pak jsem selhal a celý Talmor upadne do zkázy.
Propátral jsem všechny tři ostrovy a s obavami v srdci se dostal na samotný Jih, do Prvního království. Doufal jsem, že k tomu nikdy nedojde, ale teď jsem tu.
U ovocnáře si kupuji zvláštní fialové plody plné sladkokyselé šťávy, které v takovém horku jaké panuje na Jihu, úžasně osvěží. Prodavač jim říká merunaky, ale mně se to jméno nelíbí. Prostě fialové je lepší. Za tři kousky tohoto ovoce zaplatím pět kovových plíšků, je jasné, že to není obvyklá cena a že obchodník si chce na cizinci vydělat. Zvlášť když mu musím připadat jako podivín. Kdo by přece v takovém horku nosil plášť s kápí do čela. Ano, je v něm zatraceně horko, ale nějak musím zakrýt rohy. Kdyby Salfové - tak si jižané říkají - zjistili, že nejsem člověk, na místě by mě zabili. Radši tedy nic nenamítám, vytahuji plíšky a dávám je prodavači. Sen každého chlapce je mít bednu a víc takových kovových placiček a u kováře si z nich nechat udělat brnění. Říká se totiž, že pancíř z kovu, ze kterého jsou mince, neprorazí ani dračí zub.
Zakousnu se do fialové, až mi šťáva vytryskne po bradě a rozhlédnu se. V hlavním městě jihu, Šikokuně, kde všichni lidé mají černé vlasy a opálené tváře tak jako On, mám ještě šanci. Kam jinam by Jej vlastně chtěli ukrýt, než tam, kde jsou mu lidé podobní, těžko by se mohl schovat mezi zlatovlasými Norfaly. S povzdechem si utírám šťávu z brady. Měl bych vyrazit. Dochází mi čas.
***
Běžel ze všech sil. Byli mu v patách a on se někde potřeboval ukrýt. Naštěstí znal v této části Šikokuny každou uličku, stoku i skrýš. Vždyť tu také vyrůstal. Jako jeden z osmi dalších nechtěných sirotků. Kdyby neměli jeden druhého, nikdo z nich by těch dalších patnáct let nepřežil. Žili, jak se dalo, kradli, a když nebylo zbytí i zabíjeli. Byli ale jako jedna velká rodina a chránili se.
Ne, dost přemýšlení, teď k nim své pronásledovatele hlavně nesměl zavést. Smykem zahnul do vedlejší uličky, až se mu bláto pod bosými chodidly rozstříklo. Začalo ho píchat pod žebry. Pokoušel, se na to nemyslel, ale čím více se snažil, tím více to bolelo. Zapomněl vnímat okolí a nezabrzdil včas na to, aby se stihl prosmýknout sklepním okénkem. Vracet se nemělo smysl, chytili by ho.
"Zastavte toho zkurvysyna!" uslyšel za sebou křik. Jestli něco neudělá, tak ho chytí a on bude pykat. Mohl by se ukrýt mezi lidmi. Dvě ulice odtud je náměstí, tam by měl šanci zmizet.
Zabočil doleva a vřítil se na hlavní ulici. Nevšímal si křiku lidí, do kterých ve svém zoufalém sprintu vrazil, už po něm volali i hůř. Slyšel za sebou dusot dvou párů těžkých bot a sprosté nadávky. Naštěstí si ti dva nezavolali na pomoc městskou hlídku, kdyby ano, byl by s ním teprve konec.
Konečně náměstí. Spoustu stánků se zbožím, spoustu hluku, spoustu lidí. Přesně to co potřeboval. Přešel do klusu a nakonec úplně zastavil, opřel se o kolena a snažil se dýchat. Připadalo mu, že má v krku rozžhavenou kouli, která mu brání v přívodu vzduchu. Byl sice na samém okraji tržiště, ale spoléhal na to, že už ho nechytí.
Spoléhal na to až moc.
Z ulice odkud přiběhl, se vyřítili dva robustní muži. Jeden podstatně starší, druhý mladší, ale o to svalnatější. Byla tam jistá rodinná podoba. Zastavili se a malou chvíli se rozhlíželi. Pak ten mladší ukázal přesně na něj, starší kývl hlavou a pronásledování začalo znovu.
Štěstí pro něj byla velikost obou mužů. Chlapec se davem provlékne snáze, než dva obři. S vítězným úsměvem na rtech pohlédl za sebe. Už neměli šanci.
Další chyba.
Tváří narazil do něčeho měkkého, ale dostatečně pevného, aby se to ani nepohnulo. Překvapeně spadl na zadek a vzhlédl. Kdyby se mu dostávalo dechu, nadával by.
Nad ním se tyčili tři členové městské stráže ve svých dlouhých rudých pláštích a neprůstřelných vestách - nijak kvalitních. Na jednom boku se jim houpaly samonabíjecí pistole, na druhém jednoruční meče.
"Zastavte toho bastarda," zařval starší z pronásledovatelů. Oba už se prodírali davem k nim.
Pod pažemi jej chytily dvě silné ruce a vytáhly ho na nohy. Svíraly ho a nepustily, i přes to, že se vzpouzel.
"Co provedl?" zahřímal jeden z hlídky.
Otec a syn dorazili. "Ukradl slepici a při útěku zapálil seník!"
"Vážně, chlapečku?" zahleděl se mu do tváře strážný. Chlapec neodpovídal, jen se kroutil.
Zatčení přihlíželo celé náměstí. Snad se všichni těšili, že se provinil nějakým opravdu těžkým činem a strážní jej zastřelí na místě.
Nevyplnilo je jim to.
Strážní zkroutili mladíkovi ruce za záda a se slovy o tom, aby se přihlížející uklidnili, jej odváděli pryč.
Mladík si nenávistně hleděl na měšťany. Tolik namyšlených lidí, toužících po povyražení. Nechápou co je to boj o přežití. Sklopil hlavu a přestal se bránit. Prohrál.
***
Prohlížel jsem si celou zatýkací scénu. Ohnivý mladíček. Díky svému sluchu jsem vyslechl celé obvinění. Zapálit na útěku seník - proč by to dělal, vždyť by jen ztrácel čas?!
Chytil jsem jednu starší dámu, o níž bylo jasné, že je zdejší za paži. "Kde je tady věznice?"
"Věznice? A proč to potřebujete vědět, cizinče?" vykulila na mě oči z přepudrovaného obličeje.
"Věznice!" zesílil jsem stisk.
"Na východním okraji města. Měl byste to najít snadno, čím jste blíž, tím je více hlídek a chudáků," vyškubla se mi a jak to dokázala nejrychleji, zmizela v davu.
Přibližně jsem se tedy zorientoval podle slunce a vyrazil pomalu na východ. Ano, mohl jsem jít za strážemi, ale také mne mohly vidět. Třeba by mě donutily sundat kapuci a všechno to, co jsem do této chvíle udělal, by bylo k ničemu. Škoda že všichni lidé nejsou jako Norfalové, všechno by bylo o tolik snazší. Já vím, vyráběli jsme tady na Jihu zbraně, ale ti co je chtěli zneužít, jsou po smrti. A nenosí teď snad všichni naše vynálezy? Pušky a pistole, místo luků a kuší. I přes to nás nenávidí.
No nic.
Ta dáma ale nelhala, čím víc jsem se vzdaloval od středu Šikokuny, tím více bylo chudáků a stejně tak uniformovaných mužů na hlídce. Nakonec honosné měšťanské domy úplně vymizely a nahradily je rozpadající se velké budovy s počmáranými zdmi. Všude na ulicích tekly splašky, byl problém se jim vyhnout.
Nicméně jsem k velké šedivé budově obehnané ostnatým drátem a zamřížované kde to jen šlo, dorazil těsně před západem slunce. Vyzul jsem si boty a tkaničkami si je přivázal k tělu. Vždy je lepší být neviděný a neslyšený. Možná si sundám i plášť. Překáží a je stejně tma. Ne, nechám si ho, stále je tu jisté riziko a jistota je jezevec. Pousmál jsem se nad tím rčením.
Měl bych ale nechat rčení rčením a najít pana Zapálený-seník. Nekoná velezradu - mučírna se vyškrtává. Nikoho nezabil - do věží ho strkat nemusí. Nejspíš ho zavřeli jen do zdejšího sklepa.
Chtělo by to napřed si udělat alespoň malý obrázek o tom, jak to tu vypadá, než se vypravím dovnitř zachraňovat potenciálního elementára.
***
Pokračování 1. kapitoly příště...
