Ze světlého čtvercového otvoru se k Erifovi sneslo tenké, ale pevné lano. Chytl se ho a přitáhl se. Zdřevěnělé paže zaprotestovaly. Nebral na ně ohled a šplhal dál ke svobodě. Sevřel prsty dřevěný okraj a naposledy zatnul svaly, aby dostal z té smradlavé díry i zbytek těla. Slastně zafuněl a svalil se na záda na podlahu.
"Dobrý?" zašeptalo to nad ním.
"Jo," unaveně vydechl.
"Tak se tu neválej! Padáme odsud!" někdo jej chytil za paži a vytáhl na nohy.
***
Chňapnul jsem ho za ruku a táhl ho pryč. Není vůbec potřeba se tu zdržovat. Obzvlášť, když to vypadá jako past. Proběhli jsme bezpečně kolem bachaře a jeho střev, celou hlavní chodbou i kolem vrátného, který ještě tiše klimbal u brány. A pak se to celé podělalo.
"Vězeň utíká!!!" zařval někdo a všude kolem zadusaly nohy v těžkých botách.
"Do hajzlu! Mně to bylo nějaký divný. Padáme!" kluk se nezmohl vůbec na nic a jen za mnou vlál, jak jsem jej táhl pryč z věznice. To už se kolem nás do země zavrtávaly kulky. Schovaly jsme se za nejbližší z těch ohavných šedých baráků. Střely třískají do zdi a vydrolují z nich cihly a velké kusy omítky. Vytahuju z jednoho podpažního pouzdra glock pětadvacítku - miláček můj milovaný. "Umíš s tím střílet?" prám se Erifa když kontoluju zásobník. Jen vrtí hlavou. Stříbrného hada mu nepůjčím, stejně by mu byl k ničemu. Stejně jako nůž a druhá pětadvacítka. Sakra. "Prostě tu počkáš, jasný?!" kývá hlavou. Zakleknu. Vyhlédnu za roh. Těch lidí je celkem dost. To kvůli jednomu klukovi nadělají takový povyk? Oni vlastně ale dost možná ani nevědí, jaký že to vězeň prchl. A zabil jsem jim asi hodně dobrého bachaře. No, nedá se nic dělat. Dva výstřely, dva zásahy ho dvou mužů. Mířím na nohy. Oba zakvíleli a padli na kolena. Zbytek se hrnul dál. První z nich byl od nás už necelých třicet metrů. Dřív než jsem ale stihnul zamířit a vystřelit, se ale zastavil sám. Zvedla se před ním vysoká ohnivá stěna. "Hezky!" otočil jsem se na Erifa. Činil se a snažil se udržet plameny co nejvyšší.
"Co teď?" heknul. "Nemůžu to držet věčně!"
"Nech to hořet. Zkusíme se schovat v některém z těch domů."
"Dobře." Snažil se oheň udělat co nejžhavějším, pak ho pustil a rozběhl se za mnou.
Požár za námi hučel, když jsme sprintovali pryč. Už chápu, proč ho zapálení seníku při útěku nezdrželo. Kdyby chtěl, mohl by to udělat klidně s celým městem. Ohlédl jsem se přes rameno. Erif mi byl v patách a strážní ještě nevymysleli způsob, jak se přes ten dětský táborový ohníček dostat. Super. To nám poskytne snad dostatečný náskok. Snad.
"Kam teď?" zakřičel Erif.
"Za mnou!" zamířil jsem do nejbližšího z těch odporných baráků. Třeba o nich budu přemýšlet jinak, až nám zachrání život. Anebo taky ne. Vrazil jsem do dveří bez zpomalení. Po tomto výpadu z nich zbyly jen třísky a zrezivělé panty, vytržené ze zdí. Jsem v obrovské hale s mnoha kovovými krabicemi a stoly. Do zad mi naboural Erif. Překvapeně vypískl. Hned u dveří byly schody na tři metry široký vnitřní ochoz se zábradlím. V některých místech bez zábradlí. "Běž nahoru a někam se tam schovej. Jdu hned za tebou," houknul jsem na něho, ale už si to hrnu ke krabicím. Máme ještě celkem náskok a já jsem hrozně zvědavej kluk. Odklopím víko. "No páni!" vydechnu téměř s nábožnou úctou. V pilinách tam leží vyrovnané revolvery. A jaké. Třistasedmapadesátky magnum s rukojetí z tmavého dřeva. Takové už jsem hodně dlouho neviděl. A vypadají s porovnáním k budově v naprosto perfektním stavu. Asi jim tyhle barabizny slouží jako skladiště. "No wow!" A pouzdra jsou z kvalitní kůže. Ještě je na nich vrstvička oleje. Strčím si dva za pásek. A ještě dva pro Erifa. Třeba se s nimi naučí střílet. Bubínky jsou ale prázdné. Samozřejmě. Jak jinak. Někde tu ale musí být nějaké náboje. Zavírám a otvírám jednu bednu za druhou. Konečně! Cpu si je do kapes. Ještě že těch kapes mám tolik a jsou tak velké. Miluju tyhle kalhoty. A docházím k názoru, že i kdyby nám ty sklady nezachránily život, budu o nich smýšlet jinak. Revolver jsem naposled držel v ruce, když mě táta učil střílet. Zamáčknu slzu.
"Kde jsi?" ozve se trochu stísněně ze shora.
"Ale jo. Dyť už jdu," skoro jsem zapomněl, že tu je. Honem jsem zdolal schodiště, a protože je dřevěné a já vážím bezmála metrák, docela slušně jsem je poškodil. Našel jsem ho připláclého v zadním rohu ke stěně.
"Co budeme dělat?" zní to trochu ustrašeně, ale s jistým odhodláním.
"Když sem přijdou - jakože asi přijdou - budeme dělat, že tu nejsme. Když sem přijdou a všimnou si nás, spustíme salvu," podávám mu nyní jeho revolvery a hrst kulek. Sám si beru glock z levého podpaží.
"Ale já s tím neumím," trochu nejistě si je bere.
"Tak zatím metej oheň, ale nech si je, teď mi překážejí a tobě se nakonec třeba budou hodit."
Z venku se ozval výkřik a dupot. Už se jim asi podařilo překročit Erifovu překážku. No, můžu být vděčný, udržela je dost dlouho. Dolů ke vchodu jsem neviděl, ale slyšel jsem, jak třísky dveří křupou pod těžkými botami. Erif zatajil dech. No, já radši zemřu na zastřelení, než abych se udusil. Třeba je ty schody nenapadne zkoumat a budou se držet pravidla: Co je nad úrovní očí, to neexistuje. Doufejme.
Tak ne, no.
Podíval se. Škoda. Už si na nás zvedal starou dobrou em čtverku - že já ty zbraně všechny poznám i na takovou vzdálenost, přece jen mi to učení trochu k něčemu bylo. Dlouho jsem se nerozmýšlel a měl střelu z glocku mezi očima. Výstřel třeskl a odrazil se ozvěnou od oprýskaných cihlových stěn. Do třiceti vteřin tu máme zbytek.
"Připrav se,"šeptl jsem a vytáhl i druhou pistoli. Sekundy odtikávaly.
Třicet jedna. Mají zpoždění.
Třicet tři. Do haly vtrhlo - naráz - přibližně patnáct chlapů. Proč jich není rovnou padesát? Patnáct plus mrtvola na kluka, který ukradl slepici a zapálil seník? Teď už musí vědět, že je to jen kluk. Proč takový povyk? To jako z principu?
"Teď!" zařval jsem a začal do chumlu pod sebou pálit z obou hlavní. Některé jsem jenom postřelil, a tak brzo začalo i sborové vytí. Tleskal bych jim, mohli by rovnou jít zpívat do opery, bohužel mám ale plné ruce práce. To se do toho opřel můjživoucí plamenomet. No vida, už si ho i přivlastňuju. Ke zpěvu se přidaly další hlasy a do toho vesele prskalo škvířící se maso. Pastva pro uši nějakého sadomasochisty. Škoda, že jím nejsem, určitě bych se válel v extázi. Překontroloval jsem oba zásobníky a zase schoval pistole pěkně do pouzder pod kabát. Erif ještě chvíli metal lávové koule a pak se na mě rozpustile podíval. Jestli ho tohle baví, jen dobře. Určitě si toho užije ještě dost a dost. "Jdeme!" rozhodl jsem a skočil z ochozu v místech, kde nebylo zábradlí dolů. Nebylo to nijak moc extra vysoko, nanejvýš dva a půl metru, ani to ne, ale skončil jsem v parakotoulu, v uličce mezi krabicemi. Erif následoval mého příkladu bez žádných větších zábran. Jen tak dál, chlapče. Trochu kriticky jsem si prohlédl zmítající a vřeštící chuchvalec. Těch em čtverek mi bylo líto. To mi připomíná, že jsem viděl v jedné bedně nábojové pásy. Po chvilce hledání je šťastně nacházím a strkám do čtyř z nich náboje z krabic. Ty náboje, co jsem měl už v kapsách, jsem si nechal. Střeliva není nikdy dost - když je z čeho střílet. Dva pásky jsem si připnul křížem přes boky a dva trochu neohrabaně Erifovi. Rozený pistolník; co nikdy nedržel pistoli, pomyslel jsem si.
"Tak, Erife, jdeme," klubko už dohořelo a přestalo křičet.
"Počkej!"
"Na co?"
"Jak se vlastně jmenuješ?"
Trochu jsem se pousmál. Takové nepodstatnosti. "Zelfa."