To byste nevěřili co se, při středečním vyučování všechno semele. Jako třeba tato slátanina, kterou chceme věnovat dámám Mittalmarkám.
A jestli se nás potom budete chtít zeptat, proč je tam Kozk a Kořen, řekneme, že to vážně nevíme. Jaksi se tam přimotali :D
Nechceme krást hlášky a výrazy, ale bez toho se tato povídka neobešla. Proto nechceme, abyste to nebrali jako urážku, ale úctu. :)
Z dálky se ozývalo vytí zpráskaných psů. Klasy obilí na poli se podivně vlnili i přesto, že žádný vítr nefoukal. A odněkud se ozývalo tiché mručení, kvůli kterému se psi tak rozštěkali. Hvězdy překryly šedivé cáry mraků a měsíc pohasl. Rozbitá vrata stodoly zlověstně skřípala. A hvězdy nahradila jiná světla. Byla světle zelená, točila se a klesala k zemi. Dva malí hobiti, kteří ještě nespali, ustrašeně hleděli k nebi.
"Co to je?" zeptal se ten starší.
"Veverky se mstí!" vypískl mladší z těch dvou. Moc dobře si vzpomínal na dnešek, kdy společně se svým bratrancem vybral veverkám zásoby![]()
z hnízda.
z hnízda."Tohle nebudou veverky..." zavrtěl hlavou Smíšek. "Tolik veverek není v celém kraji ani polovina."
"Možná zase Gandalf provozuje ty svoje čáry máry!" věšel se rozvášněný Pip na parapet okna.
Světla stále klesala a mručení bylo stále hlasitější. A pak náhle zmizela.
"Konec?" poklesly zklamanému Pipinovi koutky. "To se teda moc nevytáhl."
Bum! ozvala se rána.
"Představení pokračuje!" zajásal mladší hobitek a sedl si na parapet kulatého okénka, aby lépe viděl.
"Uhni! Máš tlusté sklo!" strkal do něho Smíšek, až se mu podařilo bratrance vystrčit na trávník před norou.
"Smíšku, podívej!" píchal Pipin drobnou ručkou do vzduchu. V poli se totiž objevilo jasně modré světlo přesné obdélníkového tvaru.
"Už je to nuda. Pojď dovnitř," povzdechl si Smíšek. "Já chci draka!"
"A já svačinu!"řekl zase malý hobit a chtěl se vrátit do nory s úmyslem vyloupit spíž.
"Spíš druhou večeři. Svačina už byla."
"To je fuk. Jídlo jako jídlo. Mám hlad," v tom se zarazil. "Smíšku?" jeho bratranec civěl na ta světla jako uhranutý.
Z modrého světla se začal valit čmoud a rýsovaly se v něm jakési pokroucené postavy.
"Co to je?" našpulil rtíky Pip.
"Že oni nám chtějí vyjíst spíž?!" vyděsil se Smíšek a upaloval ochránit, co se dá. Pipin sedící na upraveném záhonku mrkví jednu vytrhl a pomalinku se vydal k poli.
"Co to děláš?!" zahulákal na něj bratranec, když se vrátil s náručí plnou koláčů, sýra a zeleniny a viděl, jak je Pip už jen kousek od první řádky obilí. "Snad jim tu mrkev nechceš dát?!" s těžkým srdcem položil jídlo a vyrazil za bratrancem.
"Určitě mají hlad, až je nakrmím, už nám nebudou chtít vykrást spíž," zakřičel přes rameno a pokračoval v cestě.
"Pipe stůj!" ale to už dávno malý hobit zmizel mezi klasy.
Postavy už získávaly tvar. Dvě vysoké dvounohé, jedna velká čtyřnohá a pak ještě stádo malých čtvernožců. Smíšek se ale dlouho nerozmýšlel a sprintoval polem s úmyslem svého drahého, hloupoučkého bratrance zachránit. Několikrát sice upadl a nalokal se bláta, ale doběhl k Pipovi právě ve chvíli, kdy s napřaženou mrkví dorazil k nohatému chumlu.
"Méééééé!"
"Néé, Smíšku! Pomoc! Ta bestie kouše!"
"Vydrž, Pipine, hned jsem u tebe!"
"Ááááá!" pak se ozvalo křupnutí a k zemi padla ukousnutá polovina mrkve.
*Záběr na oddalující se Středozem, dramatická hudba a šílené ječení. Prostě apokalypsa! ÚÁÁÁÁ!!!*
"Ubohá malá mrkvička! Byla tak mladá, co ji to potkalo..." zavzlykal, "Zlá, zlá koza!" a začal mlátit rohatce po hlavě zbylou půlkou zeleniny. Ozvalo se mlasknutí a Pip začal křičet ještě hysteričtěji: "Zlý kůň! Špatný kůň! Vlastně ne kůň, ale sob, nebo... daněk. K čertu! Zlý jelen! Hodně zlé jízdní zvíře neznámého druhu! Zlá přerostlá ovce, koza! Ošklivé okapu! Žirafa!"
"To je lama," ozvalo se shora. Na lamě seděla osoba podezřelého vzezření s kořenem zaraženým hluboko do čela.
Pipin téměř nábožně vzhlédl vzhůru. "Ošklivá lama..." vydechl.
Kořen, (jak mu začal Smíšek sám pro sebe říkat) povytáhl obočí.
Smíšek šoupl bradu a dospěle si založil ruce na prsou. "Co jste zač?"
"Jsem Thranduil z Temného hvozdu"
"Mééé," zazubil se blonďák s lukem přes prsa.
Že se mu nevytahá tětiva, napadlo Smíška.
"Aha. Kdo že jsi?" ukázal prstem na pasáka koz.
"Mééé!" zamračil se blonďák. "Ty neumíš mečet?" uraženě se otočil.
"To je můj syn," oznámil s povzdechem Kořen. "Nemá vůbec styl," ukázal palcem na pečlivě zapletenou rybu ve zlatých vlasech.
Chudák ryba, pomyslel si Smíšek, ale zdvořile mlčel.
"Kde jste vzal tu lamu?" neudržel se malý hobit.
"Je z dovozu. Limitovaná edice," hrdě ji poplácal po zadku. "Ještě je měly v čokoládově hnědé, ale ty mi neladily k vlasům."
"Kolik to žere?"
"Mrkev denně, proto mám doma skleník."
"Hele, přestaňte s tím žvaněním. Kde se tu vy blonďatí pošuci vlastně berete?" nevydržel tu podle něj neintelektuální rozhovor starší hobit.
"Z talíře," pohodil hlavou Kořen.
Smíškovi vyskočily oči na vrch hlavy. "Talíř!" A už se hrnul dovnitř. Už jen ten název jej přitahoval. Co v takovém talíři asi je? Vřítil se po schůdcích do talíře a zkoprněl. "A safra. Veverky se přece jen mstí..." Chtěl pomalu vycouvat, ale veverka vycenila chrup a zavrčela: "Můj oříšek!" a vrhla se na nebohého Smíška...
***
Pro drastičnost dalších scén se rozhodly autorky v této scéně povídku ukončit. "Myslíme že fantasie máte dostatek."