Už 17 let je Tomáš Arsov profesionálním kadeřníkem, majitelem úspěšného salonu v centru Prahy, ale také workoholikem, který pracoval i 18 hodin denně a neuměl říct ne. Minulý rok v prosinci se mu život obrátil vzhůru nohama.
"Přišel jsem domů, zavřel jsem dveře a vlastně jsem omdlel a už jsem se nemohl zvednout," vzpomíná Arsov.
K tomu se během nadcházejícího týdne přidaly další problémy a vše se stupňovalo. "Nemohl jsem vůbec ovládat svoje tělo, každý pohyb byl pro mě obrovsky těžký. Do toho se spustily panické ataky, ale tak silné, že jsem měl náběhy až na epileptické záchvaty," popisuje.
[chooze:article;value:483105]
Rozhodl se vyhledat profesionální pomoc, kde mu diagnostikovali syndrom vyhoření. Zpětně lituje, že to nechal zajít tak daleko, protože první příznaky pozoroval už o několik měsíců dřív.
"Myslel jsem, že mě se to stát nemůže, ale může se to stát opravdu komukoli. Ta moje koučka říká, že se mám držet takového pravidla tři krát osm, tedy osm hodin spánek, osm hodin práce a osm hodin volný čas," pokračuje Arsov.
Syndrom vyhoření postihuje nejčastěji lidi mezi 29. až 45. rokem. "V Česku trpí syndromem vyhoření až každý pátý člověk. Čísla se zvedla během pandemie, a to až o patnáct procent," uvedla Kateřina Šédová, lékařka a ředitelka neziskové organizace Loono.
[chooze:article;value:485800]
"Vše to začíná tím, že začneme cítit v sobě nějaký tlak. Tlak, že něco nestíháme nebo že si myslíme, že nejsme moc dobří," dodala psycholožka Hana Mezerová.
Další fází jsou fyzické projevy jako nespavost, přetrvávající únava, nechutenství nebo zadýchávání. V takovém případě by už měl člověk vyhledat pomoc psychologa nebo psychoterapeuta.
"Je důležité naslouchat svému tělu, být na sebe laskavý. Myslet na odpočinek, třeba nějaký pohyb v přírodě, trávit čas s rodinou a najít nějaký balanc mezi osobním a profesním životem," radí Švédová.
Pokud lidé nechají syndrom vyhoření dojít do fáze, kdy ovlivňuje i jejich krátkodobou paměť, tak to už může být nezvratný následek.