POPRVÉ! A snad ne naposled

Jaj! Ještě teď se mi klepou ruce, čtu poslední mittalmarský článek, jak mi Irith několikrát vtloukala do hlavy a už přemýšlím jak dnešní zážitky co nejlépe zformulovat do vět. Ti co neví která bije... Dnes 15. 7. se konal sraz blogerů, který statečně zorganizovala Vendy (Vendëa Lissësúl) za což má u mě obrovský respekt a ta kachna by měla připadnout jí.

Pipův způsob psaní nakonec vzdávám předem. Nemám šanci :D

Takže hezky postupně :)

Autem s rodinou jsem dorazila do Prahy. Po menších komplikacích na nádraží i poněkud větší hádce s automatem na jízdenky jsem si ten lístek nějak opatřila a odfrčela směr hlavní nádraží. Už v metru (nevím jak jsem zvládla chytit signál) jsem si smskovala s Venďou, "kdyby něco". Pak nastaly ony problémy.

Já: "Kdy jste?" (čekala tam už s Ann)

Vendy: "Tak nakonec sedíme v neo luxoru nahoře u stolečku a jíme zmrzku."

Já: "Du vás hledat. Zustante u zmrzky!"

Vendy: "Jsme tu."

Nastalo asi deset minut zběsilého prolézání všech dvou pater a hledání něčeho co se jmenuje luxor. Chmpf, barva na dřevo. Nakonec jsem to po chvíli vzdala a vytočila Vendino číslo první pomoci. Nakonec se mi podařilo vyrozumět že jsou v knihkupectví. Dobře jdu hledat knihkupectv. Hurá! Našla jsem! Luxol! To to nemohla říct hned?! :D Vyjdu schody, vidím stolky a židličky a asi tak osm lidí. Zezadu se nesměle zvedla ruka a zamávala. Dvě holky, jedna kudrnatý vlasy a na mávající ruce je prsten. Ale upřímě, Ann, byla prostě jasná Ann, ale Venda? Ne! Představa vypadala jako pomenší dlouhovlasá blondýna s Kořenovou korunou. A on se přede mnou objeví sympatický, obrýlený hobit odhadem metr osmdesát! Jaké to štěstí! Zamávám taky a ejhle už jsme tři. Vylezly jsme z metra a po chvilce hledání našli lavičku. Po chvilce povídání se k nám přiblížila jakási osoba a začala nás přesvědčovat ať si koupíme plyšáka a přispějeme na pejska či co. Nebylo ji moc rozumět, nebo jsem nedávala pozor. Nakonec jsme se složily a koupily si zelenou kachnu. (Padlo rozhodnutí, že ji získá ten, kdo bude nejvíce milý, aktivní,... prostě sympatie. Nakonec jsem ji nešťastnou náhodou odvezla domů v kapse :()

Nastala přebíhání z metra na vzduch a chvíle vybíjení kreditu kdy objetavá Vendy věnovala velkou část toho svého na rozhodnutí, co dál a kde se potkáme s Irith, Pomněnkou a Čekankou (samý kytky!) Vrátili jsme se zpět do sklepa pro vlaky a vydaly se směrem na invalidní.

Úpěšně jsme se přesunuly, kam jsme chtěly a dostaly se i do parku. Tam jsme našly vhodné místečko pro další aktivity a rozložily se táborem. Po nějakém čase byly kontaktovány ty co měly přijít dříve později. Vyšli jsme na kraj parku na chodník a protože já neslyšela celý rozhovor, probíhalo to způsobem.

Venda: Poblíž je kavárna, nemůžete to minout.

Já: *skáču a mávám rukama* Řekni že máváme!

Vendy: Máváme *volnou rukou se přidá*

Telefon/Venda(?): Vidíme vás

Já: Já je nevidím...

Venda: Tam jde někdo v kostýmech!

Já: Kde?

Venda: Tam!

Já: Ahá! To je Pip! Má to šálu! To druhý bude Pomněnka. Co to smyčí? Koště?

Obě: Harry Potter?! *pantomima letu na smetáku na kterém je navlečený milášek*

Vendy: Tak její hlas jsem si představovala trochu jinak. Ale už se celá třesu.

Já: Co myslíš že já. (Uááá jdou ty nejvíce očekávané! Jdou celebrity! Co budu dělat?! Musím se někam schovat!)

Nastalo z mé strany poněkud rozpačité přivítání, ale poté, co si i Irith s Pomněnkou odložily tašky a vybalily na nás své kuchařské výtvory ke kterým jsme rychle přidaly ty naše a z jedné lavičky udělaly švédský stůl a všechny se pustily s pořádnou hobití chutí do jídla, se z toho stalo takové uvolněné odpoledne. Ze smetáku se vyklubal luk a šípy. O Irith jsem už jisté určité a nevyvratitelné mínění měla, ale opět mě odzbrojila, tentokrát ne tím jak vypadala, ale úžasým charakterem. Nevím co v tom bylo, ale později se to projevilo. Stejným nadáním jako Pip byla vyzbrojena i Pomněnka.

Tak jsme si tam vesele papkaly a hrály úplně úžasnou hru! Když Sauron spatřil Gluma, přepadl ho mateřský instinkt. Proč? Je to na způsob černých historek, vymyslela to Vendy a Ann a je to naprosto perfektní.

Já: Když se řekne mateřský instinkt, tak si představím jak někoho balí do peřinky.

Pomněnka: Jak by asi vypadalo Oko bez těch ruk balící Gluma do peřinky?

A po několika dalších kolech se konečně ukázala Čekanka.

Následovalo ještě dalších pár kol hry a posléze dychtivé střílení z luku a ještě dychtivější dělání terčů. :))

Pak se zjistilo, že už bychom měly vyrazit, abychom to do Liliové čajovny stihly kolem třetí. Sbalily jsme a pochodovaly směr čajovna. Ukázalo se ale že míříme úplně opačným směrem. Po té co se šel Pipin zeptat k Havranovi, posléze se za ním vypravila Čekanka/Ann a Vendy.

Jo, Pomněnko, a vím už z které pohádky to je, že všichni postupně někam chodí. Přece z HOBITA! Jak trpaslíci postupně chodí za Meddědem! :D

Nezbývalo než se otočit a vrátit se a jít tím spávným. Pomněnka se ujala velení a pořád chtěla něco zpívat. Tak si zazpívala. A já to zdokumentovala. I když, nevím co tam přes ty auta a můj úžasný chechot uslyšíte.

Tak jsme tedy byly nakonec přeci jen doraženy v čajovně. Všech šest. Usadily jsme se, objednaly si čajíky, znovu rozložily jídlo a Vendy se šla převléknout. Za krále Temného hvozdu, Thranduila.

Mimochodem, Pipe, Pomněnko, co byla odpověď na tu kartičku: Smíšek a Pipin leží mrtví v kaluži a střepech (nebo jak to bylo)?

Velká série. Přichází totiž Kořen! Alias Vendy. :D

Jak jsem ale psala. Musela jsem zabalit. Byla jsem ale předtím ještě vyzvána, abych něco zahrála na flétnu, když už jsme ji teda vlekla. Zvládla jsem to co už je na blogu + kousek I see fire pro Vendy. Měla jsem poněkud trému a tak se zbytek (pět lidí) pustil do přepisu The last goodbye z Radostin. Znělo to nádherně.

Irith s Pomněnkou byly tak moc hodné, že mě doprovodily až dolů k metru a ještě mi pak tak šikovně popsaly trasu, že jsem neměla šanci se ztratit. Ale za co jsem jim moc vděčná, jsou ty schody. Zjistila jsem, že mám strach z dlouhých jezdících schodů. (Ano, Vénie, já která se "nebojím ničeho", mám hrůzu jen z tvého bratra a jezdících schodů! Ha ha ha!) Mají můj obdiv a díky. Místo toho aby mne prostě a jednoduše ignorovaly, začaly zpívat Koláč. Já nevěděla jestli se smát, nebo brečet dojetím. Nicméně jsme se pak musely rozloučit.

A já budu netrpělivě vyčkávat, až napíšete vy o tomto srazu článečky s fotkami a já se budu moct podívat, jak jste si beze mne vedly.

A jen tak pro zakončení. taková sladká tečka. Díky mnoha náhodám se mi ji dostalo. A já proto nelituji, že jsem musela odejít dříve.

Jdu přes Palackého most (myslím) a hele co to je za osobu. Někoho mi připomíná. Dobře, poznávací znaky. Zrzka. Souhlasí. Brýle. Souhlasí. A dokonce v zeleném.

"Šárko?"

A osoba se tedy opravdu zastavila. A byla jsem zvěčněná tedy i s velkou akvarelovou umělkyní Šárkou.

Někdo má hold štěstí. :)

Já jen doufám, že příští sraz se povede minimálně stejně jako tento a že na mne nezapomenete a pozvete mě zase. :)

Díky všem za krásně prožitý den!